Ta složitost mimo jiné spočívá v tom, že svět je nespravedlivej. Konkrétní "uklízečky" pracují podle mne dost nadprůměrně , alespoň co do počtu hodin.
Přestože mají plné právo cítit se unavené, toto slovo odmítají, ještě si připadají, že by mohly přidat. Z čeho že teda se cítí "padám na hubu"?
Z toho, že od rodiny se jim nedostane jedinej pochvaly, uznání, poděkování, teplého lidského slova a řeči lásky. Polykají slzy, nadávky, urážky a buzeraci.
"Já ani o žádnej dárek nestojím", dodávají slabým, nejistým hláskem. A s úsměvem, mírně neurčitým.
Místo toho, aby se zdravě nasraly a ocenily se pro začátek samy.