Jiřko, bylo tu toho napsáno tolik...že už se v tom asi nikdo ani moc nevyzná...ale za mě - prostě jen žensky lidsky - rezignace a smutek je...jak to říct...ne zcela bezpečný.
Třeba to není to, co tam v tom tvém psaní cítím...ale - je to valstně jakoby stažení se do sebe (v určitém směru, kde člověk není jakoby naplněn) a naopak realizace a expanze tam, kde to jde (hodně zodpovědná práce, koníčky, sport)...ale to je jen odklonění se od problému, co člověka trápí.

A jen jsem chtěla napsat, že to, že má manžel problém, neznamená, že ho s ním ty musíš navěky sdílet a přizpůsobit se (navíc když on ho nechce řešit). To už je možná...spíš obětování se? A to nikdo moc neocení (jasně že asi děti, když jsou malé, tojo)...ale časem...
Hodně štěstí a aktivity v tom správném směru...a odvahy.