Jiřko, přispěju také svou trochou do mlýna, i když to mám trochu jinak.
Měla jsem pocit, že toužím po dalším dítěti v době, kdy jsem neměla žádnou jinou životní náplň. Tehdy jsem tu i o tom založila poměrně obsáhlé téma, že toužím po dalším dítěti, ale manžel ne a vypsala dost podrobností. Tehdy mi někdo napsal, že kdybych skutečně další dítě chtěla, tak ho mám. S odstupem času mi došlo, že ten nick měl pravdu. Pak se situace změnila. Našla jsem si dobrou práci, seznámila se s novými fajn lidmi, a život začal ukazovat svou příjemnější stránku a já jsem byla a jsem stále spokojená a "touha" se vytratila.
Jsem přesvědčená, že to všechno je díky tomu, že jsem syna měla velmi brzy, v čerstvých dvaceti a "nic si neužila", neměla zkušenosti, nebyla na mateřství připravená. Pak následovaly roky finančně "z ruky do huby", roky neperspektivních brigád, kdy většinu času jsem byla hodně sama doma. Tehdy jsem měla pocit, že "toužím" po dítěti, ale byla to v podstatě snaha o únik ze zoufalé situace. Teprve kolem 30 roku se mi začalo dařit, díky práci jsem získala sebevědomí, postupně i přátele a jsem konečně spokojená.

A nyní se snažím vyrovnat s pocitem viny, že jsem špatná žena a špatná matka, když ani v necelých 33 letech se nechci vzdát dobré práce, akcí s přáteli a celkově současného stylu života. Děsí mě představa, že bych zase měla být celé dny zavřená doma, kojit, přebalovat, plácat bábovičky počítat každou korunu a několik dlouhých let se nemoct hnout od dětí, nejet na žádný tah, na turnaj se synem, na vodu... V rámci možností si vynahrazuju to, o co jsem se brzkým těhotenstvím připravila a nechce se mi se toho vzdávat. A cítím kvůli tomu vinu za to. Jak je vidno i z této diskuze jsem úkaz poměrně ojedinělý, vždď správná žena přece děti chce, je normálníc po dětech toužit a být kvůli nim schopen téměř všeho. To že v tomto smyslu úplně "normální" nejsem vím. Ale nevím jak se s tím vyrovnat.