Žženo,

no, ale jak to funguje ve skutečnosti?

Jistě by bylo krásné, kdyby naši bližní měli nekonečné pochopení pro veškerá naše hnutí mysli, a znovu a znovu nás byli ochotni trpělivě vyslechnout a věnovali se našim problémům, pořád dokola stejným, a pokoušeli se laskavě na veškerá naše "to nejde" tedy vymyslet jiný způsob, jak by to jít mohlo, a když jim řeknem "to taky nejde", tak ještě jiný....

Ve skutečnosti ale s námi budou naši bližní mít trpělivost jen do určité míry, a to ještě jen ti, kteří jsou nějakým způsobem "osvícení" a naše záseky se jich až tak moc netýkaj. Já si myslím, že všeho s mírou, do debat s K. se většinou nezapojuji a taky mám občas pocit, že si na ní někdo až trochu zbytečně honí ego. Ale zas na druhou stranu si nemyslím, že by bylo na místě jen "hlazení po hlavičce" a neustálý ujišťování, jak to všechno dělá skvěle, a že kdo to není ochotnej dělat, tak je ošklivák ošklivej. Mám pocit, že trochu chápu toho manžela, co ho na tom se.e, i když to třeba vyjadřuje nevhodným způsobem. A myslím si, že ta maminka by mohla posloužit jako docela dobrý zrcadlo. Vůbec nejde o to, aby se K. změnila na ranaře a solitéra, ale ty věci, který jí tady raděj (domluva, kdo bude vařit) přece nejsou nijak ranařský ani solitérní, pro spoustu lidí je to naprosto normální věc, chápu, že to napoprvý bude těžký, ale podle toho, jak to popisuje, tak to, že "by měla vařit ona" je daleko víc v JEJÍ hlavě než v hlavě té maminky a bratra.

Jako už toho tady bylo napsáno hodně, a fascinuje mě, jak je to fňukání a de facto pasivní agresivita účinný, že se vždycky najde nějakej zachránce na bílým koni, kterej je ochoten tu hru na "celej svět mi ubližuje" ochotně akceptovat a rozvíjet.