Přesně, taky šla psychicky dolů, když mi auto přejelo dceru, přežila a vcelku bez následků, ale pár týdnů to bylo dost krutý. Hlavně to, jak je člověk najednou ve svém neštěstí sám. Dcera byla pár měsíců ležák, pak vozík a nakonec berle, rehabilitace, další operace atd. Ale když ležela doma a měla jsem se o ní starat, strašně jsem potřebovala, aby za ní (námi) chodily návěštěvy - ukázalo se, že okolí zajímáme strašně málo, musela jsem lidi prosit o návštěvy. Můj manžel se tehdy choval strašně sobecky - prostě skoro všechno mě sráželo k zemi. Nevím, co bych dělala, kdyby zemřela - zjistila bych, jak málo lidí to zajímá - dojdou na pohřeb a pak nic, mají svoje starosti - a to máme v rodině nadstandartní vztahy, vídáme se často, nehádáme se, jezdíme spolu na dovolenou, ale tohle se fakt nepovedlo - stalo se to o prázdninách a všichni jeli za svými plány, pak prací atd. Byla jsem z toho špatná strašně dlouho. Člověk, kterýmu je dobře a nikdy nic podobnýho nezažil, nad tím mávně rukou. Pravda je, že já už teď vím, že být na jejím místě - hyperaktivní kluk a péče o něj téměř výhradně na mě, pak smrt dcery a celou dobu finanční starosti, nemít podporu rodiny...vždyť sama ríkala, že nebýt kluka, skončila by svůj život, Těžko jí vyčítata, že se složila, když kluk byl polomrtvej - pro mne naprosto pochopitelný. To fakt ale pochopí jen ten, kdo má s depresí svou zkušenost, to je proestě nepřenosný. Kluka je mi líto, že těžký chvíli neměl nikoho, ty průšvihy na sebe navazují. Přála bych mu lepší vstup do života, to teda jo.