Adriano, tak já mám celkem dost vyvinutou sebeúctu. On nesváděl vinu na mě. On ji přiznal a sliboval, že se polepší a většinou se to stalo. Jenže s těmi životními problémy se objevovaly stále nové situace, kdy se odkopával pořád víc a nejhorších bylo posledních 6 let, kdy nepracoval. jenže jsem v té době neplánovaně otěhotněla a v takové situaci se těžko rozchází. Byla jsem na něj hodně zlá a dávala ultimáta. Vždycky se začal snažit, ale neuspěl (s prací). Pak měla jedna dcera nehodu, to taky nešlo odejít (byla dlouho ležák), pak onemocněl on tak, že to vypadalo, že by mohl umřít...takže zase zatnout zuby a čekat na vhodnou příležitost. Hele, někdy se to prostě sejde a převálcuje to člověka.
A nebudu se omlouvat, že jsem ho milovala - mají ho rádi i všichni moji přátelé, když to, co jsem popsala oblečeš do příjemného a milého zevnějšku, jeví se ti to trochu jinak. Nevím, proč se z něj stal takový nemakačenko, za práci umí vzít a býval dost pracovitý - spíš teda v těch manuálních věcech.
no teď se mi zdá, že je to už jiný člověk