Mám dva příklady, oba mi přišly dost otřesný:

- když jsem byla v pubertě, tak mě jednou rodiče mé v té době nejlepší kamarádky pozvali na víkend na chatu. Jeli jsme jejich autem, vařili oni, já abych nepřijela s prázdnou, tak jsem přivezla pekáč nějaké buchty a ještě nějaký dárek pro hostitelku. No a oni mi následně po tom víkendu normálně předložili účet, už nevím, jestli jen za benzín nebo i za jídlo.

Jen pro dokreslení situace, v té době už jsem byla oboustranný sirotek a rodiče té kamarádky to velmi dobře věděli. Navíc jsem měla panickou hrůzu z toho, že by mě mohl někdo litovat nebo nedejbože považovat za vyžírku, takže jsem si dala záležet na tý buchtě a na tom dárku, a i při svý úzkostlivosti jsem to považovala od hosta na 2 dny za zcela dostačující.

- kolegyně z práce nás kdysi pozvala k sobě na nějakou akci, které se měli kromě nás z práce účastnit i její kamarádi. Takže jsme se pozajímali, co máme přivézt, po dohodě jsme udělali několik pekáčů pizzy a donesli lahev vína. Což jsme považovali za přiměřené. Ale ta kolegyně (sama abstinentka) nakoupila spoustu lahví tvrdého pití (které se nakonec nevypilo), a po večírku to chtěla rozpočítat mezi nás kolegy z práce, což by bylo každého vyšlo asi na šest stovek. To jsem se teda ozvala, protože se mi to těžce nelíbilo. No a ona na to, že přece to nemůže rozpočítávat mezi svý kamarády (! to jako že fakt !) a že o nic nepřijdem, protože to tam zůstane napříště, až zase bude nějaká akce. Byl z toho konflikt, ale nedala jsem jí nic (něco jinýho by bylo, kdyby to bylo domluvený dopředu, ale udělat to o svý újmě a pak to vytáhnout až poté, když už se navíc hosti normálně podíleli na jídle, to mi přišlo totálně nehorázný)