"protože jsem to brala tak, že když jsem byla malá a chtěla jsem jí, tak byla líná se mi věnovat. A teď, když už mě považuje za zábavnou, a žádná námaha se mnou není, tak se najednou lísá a chtěla by, abych jí měla ráda a chce si jen užívat. "

Konzervo,

a tohle byla skutečně Tvoje úvaha v těch 12 nebo to bylo nějak ovlivněno postojem rodičů?

A oprav mě, ale předpodkládám správně, že to byla matka otce?

JO, matka otce. Matka matky byla pečovatelskej typ. Jako malá jsem jí měla ráda, pak v pubertě, jsem k ní začla míž výhrady, stejně jako k rodičům, protože byla až moc pečovatelská. Ale jen v duchu, v podstatě jsem jí měla pořád ráda, jen už to nebyla ta ideální babička jako v dětství. Samozřejmě, některý moje výhrady byly neopodstatněný, což jsem ale pochopila až když jsem dospěla a ona umřela před tím.

A ten postoj k druhé babičce byl skutečně můj, neovlivněný rodiči. Ale totéž jsem si myslela i třeba o rodičích, kteří v dětství na dítě kašlou a začnou se zajímat až v dospělosti. A vlastně si to myslím dodnes. (Ale vyjímám z toho případy, kdy byl objektivní důvod, kdy se ten rodič dítěti nemohl věnovat.)