Já mám osobní zkušenost a na jejím základě mě tento článek nijak nepobuřuje. Mně diagnostikovali karcinom prsu ve 33 letech. Měla jsem dvě děti, poměrně v mladém věku, obě jsem kojila, jedla zdravě, nikdy nekouřila, v rodině genetickou zátěž nemáme, v práci jsem byla za optimistku. Doma jsem měla pocit, že vše musí být dokonalé a když to nebylo, cítila jsem se neschopně. Nikdy jsem si nepřišla hezká, sebevědomí na nule. Byla jsem hrdá především na svoje děti a skrz ně si možná léčila komplexy. Jakmile však začali chodit do školy, těžce jsem nesla každý jejich neúspěch - tedy především můj neúspěch, protože nám bylo ve škole předkládáno, že na dětech se hned pozná, jak se jim rodiče věnují a jak jsou svědomití s přípravou. Manžel tyhle věci vůbec neřešil a já jsem se vesele trápila dál. Každý má přece nějaké starosti. Na mou hlavu je většinou všichni chodili sypat a já jsem naslouchala a utěšovala. Svoje emoce jsem si ale nechávala pro sebe. No, a pak se jednoho dne člověk vzbudí a dostane diagnosu. Pak jsem přišla o prsa a o vlasy a v slzách před zrcadlem našla sama sebe. Došlo mi, že bez lásky sama k sobě nemám šanci. A tak jsme ten zbořený hrad z kostek postavili krůček po krůčku znova a snad lépe. Dneska už nejsem tak upjatá, dětem dávám mnohem víc odpovědnosti a manžela umím požádat o pomoc. A když se mi někdy něco nechce, tak to nedělám. Jasně, vyhnout se stresu v dnešní době není úplně jednoduché, ale alespoň by se měl rozumně vyvažovat. Život je krásný!