Magráto, my jsme spolu 30 let ( z toho manželé 29 let), máme dvě děti, první jsme si pořídili hodně brzy, tak s druhým jsme počkali, až budeme mít kde bydlet a budeme trochu finančně stabilní..Mezitím jsme měli u sebe babičku, která u nás žila 5 let ( to bylo hodně náročné), máme firmu, podnikáme tam, kde bydlíme..Spousta věcí by byla o dost náročnější, kdybychom měli pět dětí, proto máme dvě a ještě s velkým časovým odstupem, na každého jsme měli ( a máme ) dost času, dcera už je dospělá a vystudovaná, syn se taky dobře se učí, k tomu dělá vrcholově sport, který by bez naší podpory dělat nemohl...Mohli jsme firmu rozšířit, mít místo velkoobchodu a jedné prodejny na malém městě prodejen pět nebo deset ( v jednu dobu se to hodně nabízelo), ale nevidím smysl života rýt hubou v zemi, protože pak se stejně ještě vždycky něco vyvrbí, s čím nepočítáš, a když už předtím jedeš nadoraz, tak Tě vykolejí i klidně banalita, kterou bys zvládla, nebýt permanentně ve stresu..Nevím, jestli jsme " normální ",ale snažíme se o to..A s počtem dětí to vůbec nesouvisí, jenže neznám moc workoholiků, co si pořídí pět dětí..Rodin s pěti dětmi pár znám, ale mají to jako prioritu a nejsou tak orientovaní na výkon..