Hodně jsem se na Strnadovy těšila a nakonec jsem to musela vydýchat a vyspat se z toho.
V takto emočně vypjaté rodině by se mi dobře nežilo. A přitom byli tak fajn.
Sešly se tam asi dvě cílevědomé povahy s tahem na branku. Dostat se v minulém režimu na architekturu nebylo jen tak a dodělat ji s malým dítětem už vůbec ne. Ivana byla zvyklá zatnout zuby a makat. A tak makala, makala, až vyhořela.
To účetnictví dělala doma a nemyslím si, že by to byla práce na 10 hodin denně. Spíše u toho řešila i vaření a úklid celého toho obrovského domu a školu. Právě ze školy byla (podle mě) totálně vyšťavená. Část dětí ve škole neprospívala a kdo toto nezažil, nemá páru o tom, jak je každodenní příprava s takovým dítětem náročná.
Celou dobu pak říkala, že nemá čas na své záliby a že by nejraději utekla.
Manžela vnímám jako takového slušňáka z prvorepublikového filmu. Dělá poctivou práci, nabízí lidem poctivé zboží a ono to bohužel moc nefunguje. Tak udělá kompromis, nakoupí židle z Číny ale obchod pořád moc nejde. Tak je z toho zničený. Opravil a tím i zachránil krásný dům. Obchod ale moc neuměl.
S tou svatbou to asi bylo v podobném duchu. Říkal přece, že není normální, že se s nimi rodiče ženicha nesetkali. On to bral, že jim dává jedinou dceru a je ani neviděl. Až to dospělo k tomu, že na svatbu nechtěl jít. Doma bylo z toho dusno. A Ivana už přitom měla naplánováno, kde se bude nevěsta česat a kde se půjde kadeřnice vyčůrat
. Chtěla ho za to zabít. Další z řady vypjatých situací, které u nich vznikají vlivem totálního fyzického vyčerpání.
Po pobytu v psychiatrické léčebně Ivana říkala, že měsíc prospala. Musela být se silami totálně na dně.