Beru antidepresiva už léta... asi osm let. Jsem schopná prožívat emoce i psát knihy. Radovat se, mít orgasmus, prostě všechno. Kdybych jen nebrala, budu v horších obdobích procházet stavy asi jako když se dozvíte, že začala válka. Fakt o takovéhle emoce nestojím. Mmch, úzkosti na mě poznat nejsou, směju se, pracuju, funguju... ale prožívám strach a beznaděj. Rozumově vím, že je to blbost, ale pocitově se to nedá odrušit. Představte si, že byste měly třeba těžkou kocovinu, úplně bezdůvodně. A co víc, vy víte, že se to zas vrátí, že se to bude opakovat.

Opravdu je primární to, jak se cítí dcera, ne, co si o tom myslí máma. Ani nehlepší máma ten pocit neodstraní.