Mám to podobně, zefýr.

Mám fajn děti, v některých směrech nadané (geniální teda fakt ne, ale nadprůměrné ano) a s radostí přesvědčeně přitakám komukoliv, kdo mi je pochválí. Což se mi děje hlavně ve farnosti, kde jsou celkem na očích a navíc se lidi přirozeně občas zeptají, jak se třeba vede starší na škole... Ale nevybaluju teda úspěchy z jiných oblastí
Začínám o nich v reálu jen v rodině.

Ovšem v podstatě nikdy (krom jedné kamarádky, která mi občas sděluje starosti se svými puberťáky, tam občas něco utrousím, abych ji uklidnila, a sem tam drobného konstatování v rodině) nemluvím o jejich chybách nebo potížích - které pochopitelně taky mají, že. Prostě proto, že by imho nechtěly být takto probírány.

Může z toho vznikat dojem, že si myslím, že mám dokonalé děti. Co s tím nadělám