"Já jsem se svými dětmi spokojená a jsem na ně pyšná, takže nemám důvody k závisti a nepřejícnosti a nevadí mi, když někdo své děti chválí. Přeji jim to, těm dětem i jejich rodičům. I když mi třeba to chválení přijde nadsazené.
Trochu mi vadí naopak shazování, které se dočítám zde, ironické poznámky na adresu rodičů "geniálních" dětí, kteří určitě kecají a pokud náhodou nekecají, ti jejich géniové v životě stejně neuspějí tak dobře, jako průměrné děti."

Ropucho,

já si myslím, že to je naopak zcela lidská (i když ne úplně "mirkodušínovská") reakce.

Protože ideální člověk to má tak, jak popisuješ - je zcela spokojen s tím, co má a se svou situací, a tudíž se jen shovívavě pousměje, když mu někdo jinej předhazuje, že TO ON je - lepší, chytřejší, bohatší, dál to dotáh, vypadá o víc let mladší a má chytřejší děti.

Ale ne každej jsme úplně ideální, a pokud má někdo někde nějakou oblast, ve který si tak úplně nevěří, tak takový tvrzení - ať už skutečný nebo domnělý ("moje dítě je geniálnější než tvoje") - pokládá za přímý ohrožení, útok na sebe, boj o moc, ze kterýho musí vyjít neporaženej, jinak se v klovacím pořádku odsune na nižší příčku.

A jak jinak tomu zabrání než tak, že se pokusí jít do protiútoku ("tvoje dítě a geniální? no to mi teda pos..r prsa") a odsunout na tu nižší příčku naopak toho druhýho?