Monty, ono to může být jen pomalé dozrávání v některých oblastech a je otázka, jestli je to vždy nutné označit jako poruchu. Krom toho, řada lidí má značně zkreslené představy o tom rozpětí, takže že dítě k něčemu dospěje brzo považuje za svůj výchovný úspěch, zatímco u dětí, které jsou na opačné straně toho spektra, to pak vidí jako nenormální a nezřídka i jako selhávání rodičů. Moje matka je typický příklad, její děti v roce a půl mluvili v souvětích a tak neustále řešila, že syn v tomto věku říká jen slabiky. Měla tendence nutit ho do procvičování. Já na to kašlala. Když přišel jeho čas, za 3 měsíce z těch prvních slabik do normální mluvy přešel, aniž bych musela vyvinout nějaké významné úsilí.