Jednou jsem tady četla jedno téma, kde mě překvapilo, že se tam nějaká maminka ptala, jestli může nechat cca. 8 leté dítě samotné doma. Překvapilo mě to, protože jsem zjistila, že dokonce i ostatní matky řešili "osamostatnění" v podobně přemrštěných věcích. Vážně se toho za tu dobu tolik změnilo?

Když to vztáhnu na sebe, narodila jsme se až po revoluci, takže žádná pradávná doba:

- Poprvé sama venku na sídlišti v cca. 3 letech, pamatuju si na to, že byl zrovna sníh, rodiče mě od té doby nechávali před panelákem ve dveřích kámen abych se mohla vrátit popř. začít volat na balkón, po tu krátnou vycházku to asi ještě trochu hlídali z okna, klíče jsem ještě neměla.

- Sama doma na krátkou dobu (cca. do půl hodiny) ještě o něco dřív, možná tak od těch 2,5 roku, to už si přesně nepamatuju, kolik my bylo, koukala jsem se na televizi a čekala až se mamka vrátí z nákupu, jak mě řekla.

- Poprvé sama nakoupit ve 4 letech, to si taky pamatuju přesně, mamka mi řekla, že už by byl čas si to zkusit a poslala mě do večerky pro rohlíky sice pár metrů od baráku, ale přes ulici, koukala se prý pro jistoto jestli se poctivě rozhlídnu a když to viděla, tak jí (jak mi pozdějc vyprávěla) bylo prý jasný, že mi může co se zodpovědnosti týče fakt věřit

- Od nějakých 5ti let dál už jsme lítali prakticky každej den až do večera s kamarádama po celým sídlišti a nikdo nás nehlídal, jenom jsme se chodili co pár hodin ohlásit k domovnímu telefonu

- Poprvé sama autobusem - to bylo pozdě až ve 9ti letech, protože jsme se přestěhovali z města, kde jsme fakt skoro nejezdili, všechno bylo hned před nosem.

Jak jste to měli vy a nebo vaše děti?