On ten pocit ohrožení nemusí být jen fyzický, ale i psychický. Že ho babička moc nemusí, to věděl, ale že až tak moc, to zabolí. To člověk musí mít správný software v hlavě, aby si facky vyložil jako projev lásky nebo výchovy. Třeba mým dětem tento sofware zcela chybí. Když jsem na ně křičela, tak si myslely, že je nemám ráda. Přece nikdo nekřičí na toho, koho má rád. A přitom věděly, že udělám, co jim na očích vidím, miluju je. Ale když jsem křičela, tak na to zapomněly. Prostě ten pocit ohrožení z křiku byl silnější. Já vyrostla na řevu, tak mě neohrožoval, naopak to byla trumpeta k útoku. Ony vyrostly na vysvětlování a diskuzi, tak jim řev přišel jako apokalypsa.