Zkusenosti mam, vlastni. Musi byt hrozne tezke byt introvert v rodine extrovertu. Ja nemam vyslovene extrovertni rodice, ale hlavne mamincina snaha podobna tomu, jak tu o sobe pises, byla naprosto ubijejici. Ja proste lidi nepotrebuju krome par vybranych a jen obcas, vysavaji me, rozhodne nemam potrebu nejakeho divciho probirani kazdeho prdu a sverovani, nechci o sobe s cizimi mluvit.
Naprosto silena byla snaha maminky o to, abych absolvovala tanecni, asi ocekavala, ze tam najdu zivotniho partnera jako kdysi ona. No, v sestnacti jsem na nic podobneho opravdu nemela myslenky, bylo to jako muceni a nechapu, ze jsem se vic nevzeprela. Mnohem lepe by mi bylo, kdyby me zalozeni byli nasi schopni respektovat. Takze to je ma rada. Nenut ho, kdyz bude chtit, tak si svou bublinu najde, nejspise v pozdejsim veku. Zase na druhe strane pochopeni trochu mam, nevim, co bych delala s ditetem extrovertem, nastesti se mi takove nenarodilo

Jeste me napadlo, kolik mu bylo, kdyz jste se prestehovali? Ja treba tohle hodne odnesla, mela jsem svou bublinu od skolky, v deseti letech presun do uplne jinak zalozeneho kolektivu a od te doby to bylo dost spatne az do nastupu na stredni skolu, tam jsem se zase nejak nasla po prvnim narocnem roce (diky mnohem lepsim spoluzakum). Takze kdo vi, co bude po prestupu na SS u vas, treba se to uplne zmeni.