Kdybych nemrhala, neodpovídám Libíkovi na Rodině

Ale jinak si nedokážu mrhání časem moc představit. I volný čas, tj. když zrovna není člověk v práci, nestará se o děti, o zahradu, zvířata, rodiče, prarodiče, chlapa s rýmičkou, studium... a je jen sám se sebou, přece nesedí a nehledí do zdi. A i kdyby - někdy mám pocit, že by mi prospělo, kdybych dokázala tři hodiny hledět do zdi (jiní tomu říkají meditace a za mrhání to nepovažují ).

Pochopitelně je jasné, že lidé, jako třeba moje tchýně, považují za mrhání vše, co není práce, ideálně fyzická dřina.
Proto třeba tcháni dodnes moc nechápou, jak může otec našich dětí uživit rodinu, když si celý den hraje na počítači a telefonuje (kteréžto frivolní zábavy nelze považovat za výdělečné) - naproti tomu jejich druhé dítě, fyzicky pracující, má jejich obdiv, protože tam je ta práce hned vidět.
Je úplně jedno, že jejich druhé dítě kašle na své děti, na ně, na manželku a spokojeně si už léta workoholičí a žije si dle sebe svůj život.

Takže není mrhání jako mrhání - marně přemýšlím, jestli jsem někdy mrhala...