syna chápu, jako dítě jsem byla stejná. a ze začátku jsem jezdila na špatné tábory a lyžáky od podniku, bylo to pro mne utrpení. Saozřejmě dobrý tábor se mi na konec líbil a také jsem dobře snášela školy v přírodě (znala jsem děti učitele, změnilo se jen prostředí a přírodu mám ráda, takže byt jsem tam jela netěšící se, tak se mi líbily).
Tj. mám pro tebe radu, domnívám se, že synovi pomůže pokud pojede s co nejvíce dětmi, které bude znát. Nejépe kdyby chodil třeba do nějakého dobrého skautského oddílu a s ním pak jel na tábor. Znal by děti, byli by to jeho kamarádi, znal by vedoucí... myslím, že by to pak měl stejně jako školy v přírodě o nichž píšeš. Nechce tam ale vrací se nadšený.
A že se mu nechce, asi bych ho neodhlašovala, kdybych věděla na jaký tábor jede (že skutečně bude dobrý), jel tam s někaým známým... protože kromě toho, že může trpět, ho špatný zábor může také ještě více odradit od dalších akcí.
Jestli můžeš, tak bych ho letos odhlásila, příští rok zapracovala na tom oddílu, který jezdí na zábory (vím, že je asi těžké najít dobrý skautský nebo jiný oddíl, my ho aktivně hledali, a děti jsou spokojené, ale i když člověk měl reference, je to tak trochu vždy loterie).
Jinak rozdíl ode mě a syna byl ten, že na první školu v přírodě jsem jela nerada, po zkušenosti, že je to dobré, jsem na další jezdila ráda. Stejně tak s táborem. Tj. je u syna zvláštní, že i po dobré zkušenosti (vrací se nadšený, to já zdaleka nebyla vždy), na další opět nechce. Možná by stálo za to, probrat to s dobrým psychologem, nebo psycholog se synem a rozklíčovat co je za problém.