V manželství bez lásky se dá žít klidně do smrti. Dokonce když manželé spolu pěkně vycházejí, tak se v něm dá žít spokojeně až do smrti. Možná i víc než jen spokojeně, je to hodně vysoko na žebříčku společenské prestiže, hlavně na té ženské straně štaflí.
Když se někdo "vydá za láskou", tak nemůže počítat s větším pochopením nebo dokonce podporou od veřejnosti. Některé důvody jsou stejně tak zjevné jako ubohé a jiné mají pevné jádro, protože ne vždycky, když se za tou láskou vydáváme, vydáváme se fakt. Dost často se lidi z opuštěnosti a zoufalství spíš pustí ze skály dolů volným pádem a pak tzv. "špatně dopadnou".
Argumentování blahem dětí (a sobectvím) je obvyklý vyděračský folklór, jenže taky ne úplně bezdůvodný, děti rozpadem rodiny trpí. Akorát že trpí i jinými věcmi, většina z nás už od dětství všelijak trpí. V tomhle směru jsou zajímavé výpovědi dospělých, kteří jako děti prodělali rozvod rodičů.
Ale jinak celkem není moc co diskutovat . Je na to takový ten citát, jehož autora neznám ani přesné znění, ale je to zhruba něco jako: "Na konci života litujeme skoro vždycky jen věcí, které jsme neudělali." A pak ještě tahle písnička:
https://www.youtube.com/watch?v=2paeKdtmlOE