Bylo mi 42, když jsem neplánovaně otěhotněla a čekala 5. Neměla jsem do té doby jasno, zda ještě jedno chceme nebo ne a i když jsem měla šílené obavy, jak to zvládneme, vlastně se mi ulevilo, že se to takhle "samo" vyřešilo a přišlo to. Ale strach byl, obrovský. Nedostavěný dům s hypotékou, který absolutně velikostí nevyhovoval, podnikání (žádná mateřská), k tomu dálkové studium, náročné děti... Příšerné těhotenství, šílený porod, rozhodila se nám firma (ze dne na den jsem byla na rizikovém a neměli jsme nikoho, kdo by mě v práci zastoupil a už jsme ani nikoho takhle narychlo nenašli)... Problémy v podnikání řešíme doteď, protože tím, že jsem vypadla, utekl nám kus našeho "byznysu", dům je stále nedodělaný, školu už asi taky nedodělám... Ale malá je opravdu za odměnu, je to úžasný pozitivní človíček, dává nám radost a pohodu už jen tím, že je... Řešíme opravdu velké problémy a musíme si přiznat, že především v souvislosti s tím mým těhotenstvím a narozením malé, ale nikdy nezalitujeme, že ji máme. Jsem hotová, vyřízená, nic nezvládám, cítím se příšerně... ale jsem opravdu šťastná, že je to zrovna takhle. Malá odroste, já se zas oklepu a bude za mě kočka jako dřív ;-) Když vzpomínám na svůj život (zažila jsem toho opravdu hodně), neplánované těhotenství nebylo to nejhorší, co mě potkalo, i když v tu první chvíli to tak vypadalo. Přimlouvám se za miminko. Neber jemu i sobě tu šanci.