Já měla naštěstí tenhle stav nemohoucnosti jen jednou a trvalo to jen den, nebo dva. Matně si vzpomínám že mladšího tříměsíčního jsem měla u sebe v posteli a občas nakojila, staršímu bylo dva a půl, ten se tak nějak placatil okolo a přežíval na rohlíkách a piškotech. Výhoda prťavé garsonky - spali jsme na zemi - mimino nemohlo nikam spadnout, jedna místnost - batole nemohlo zmizet z dohledu.
Do toho jsem ovšem měla horečnatý představy o tom že umřu, a až se manžel vrátí(byl zrovna někde v Africe), tak mě najde zpola sežranou od hladových dětí