do 14 let jsem milovala naši díru po granátu v hlubokých lesích a hrozně těžce nesla přesun do prahy, celé čtyři roky střední jsem prahu považovala za hrozné místo k životu, naprosto nechápala, jak tam někdo může žít... po návratu domů jsem vystřízlivěla a s hrůzou zjistila, že bez města žít nechci, vydržela jsem doma 2 roky, než jsem utekla zpátky do prahy... jako následek otěhotnění a založení rodiny už jsme na bydlení v praze neměli finance, takže po svatbě jsme se přesunuli díky náhodě kus za město, sice v dosahu pid... za ty roky jsem si nezvykla, nemám to maloměsto ráda, nerozumím místní mentalitě (přiznávám, že nechci rozumět), jak můžu, zdrhám do prahy... děti mají obdobný postoj, milují prahu a cítí se být pražáky (škola, práce, doktoři, kroužky, všechno máme v praze - ne že bychom nedali místnímu prostředí šanci)
po praze se mi pořád stýská, chybí mi ten ruch, hned bych se vrátila
jo a rodnou hroudu mám pořád ráda, ráda tam jezdím, ale ještě raději odtamtud zase odjíždím