Spokojená jsem, přiznávám si, že asi mám malá očekávání .... ale beru to tak, že v životě mám "štěstí" - i když jiný člověk by třeba moje štěstí považoval za prohru. Ale se štěstím se přede mnou otevřely možnosti, které jsem nečekala ... je tedy pravda, že jsem si přiznám, že jsem vždy tomu "štěstí" šla naproti. Popravdě si přiznám, že jsem nestartovala s ideálním rodinným zázemím, rodiče v době mého dospívání řešili závažné zdravotní a z toho vyplývající finanční kotrmelce, v podstatě jsem vychovala své sourozence ... ale jsem dotahovač, dostudovala jsem školu, o které jsem tušila, že pro mě není to pravé, ale v době, kdy jsem volila, to byla taková sázka na jistotu, s bonusem společenské potřebnosti. Ale přede mnou zase jiné rodinné tragédie otevřely obzory, které jsem netušila, takže jsem vykročila vstříc a své vzdělání uplatnila trochu jinak a rozhodně k mému prospěchu. Takže spokojenost profesní zakládá spokojenost soukromou a rodinnou. Rozhodně jsem se našla až po třicítce, dřív jsem asi tak spokojená nebyla.