Moniko, mám to podobně, jsem spokojená jak ve vztahu, tak s ostatním životem....neměla jsem vyloženě nějaká očekávání nebo konkrétní představy, jen během dospívání jsem si říkala, že by bylo hezké mít jednou hodného chlapa za manžela, nějaké to dítě, líbilo by se mi bydlet v domku se zahradou (vyrostla jsem v paneláku)...co se týče práce, jsem žádné extra ambice neměla, chtěla jsem dělat prostě něco, co mě bude bavit a s čím tak nějak normálně vyžijeme...naštěstí ani naši neměli žádné ambice čím bych měla být, nebo kam bych to měla dotáhnout...a ani já nemám podobná očekávání, co se týče našeho syna....takže když to tak vezmu, tak se mi celkem ty představy vlastně splnily beze zbytku...hodného manžela mám, dítko taky, bydlíme v domku se zahradou, máme auto, jezdíme na dovolené, nemusíme nijak extra šetřit, dopřejeme si i různé radosti....jo, jasně, mohla bych si zoufat, že nemáme lepší auto, větší barák, nebo dražší dovolené....ale proč? Asi jsme nenároční, ale zase jsme spokojení....kdysi jsem někde četla citát, že "štěstí znamená umění být spokojen"....a myslím, že na tom něco je...mohla bych být nespokojená, že nemáme ještě tohle nebo tamto... Ale máme se dobře, nic nám nechybí, máme pěkné vztahy mezi sebou a to opravdu důležité si stejně za peníze nepořídíme...třeba zrovna to zdraví...