Nespoléhala bych se na nikoho, na manžela ne, na děti taky ne, člověk nikdy neví.
Zažila jsem i v rodině leccos, a děti mají své partnery, a ti partneři často umějí zamíchat kartami...nedávno jsem tu psala o mojí babičce, kterou musel dát strýc (její syn) kvůli své manželce do ústavu (s co nejmenším doplatkem)...ale té manželce nebylo stydno shrábnout veškerý majetek v řádu milionů.
Syn nesměl ani používat k návštěvě matky společné auto, dojížděl tam vlakem.

Ruku do ohně, že se o mě někdo z rodiny postará, bych teda nedala, i když budu případně příjemně překvapena...to spíš jsem zjistila, že existují strašně fajn i cizí lidi, když člověk opravdu potřebuje.

Ale víš co, co my víme, co a jak bude, až budeme fakt staří s tím nějakým menším nebo větším majetkem, co máme dnes? Třeba bude zas nějaký Velký únor nebo něco jiného...nebo "malá měna" a máš po úsporách, po nemovitostech, po srandě .
Nedivila bych se dneska ničemu.
A jak to bylo v Saturninovi? Že bláhově předpokládáme, že když máme něco dnes, musíme to mít i zítra?

Takže já rozdávám a dělím se strašně ráda (s dětmi, rodinou i jinými lidmi), ale určitou část na zajištění si nechávám na horší časy. Jestli mi ale zůstane až do stáří, kdo ví.
Na konkrétní lidi nespoléhám...