Myšlenka, že můžu nějak zajistit, abych ve stáří "nikoho nepotřeboval" a nejméně pak vlastní děti, kterým tím definitivně ukážu, jaký jsem king, je bláznivá.
Bohužel v tom už léta žiju a ještě léta žít budu.
Každý ve stáří potřebuje rodinu a je na ni odkázaný. Potřebuje ji v i případě, že má miliardy a může si koupit libovolnou péči.
Jediné, co se pro to dá udělat, je vychovat děti tak, aby se ke mně chtěly vracet, aby nám spolu bylo dobře a chovat se tak, abych jim nedělal(a) ze života peklo.
Skoro každý se chce o rodiče postarat a vzdá to až ve chvíli, kdy je to definitivně nad jeho síly. Ale ne tím, že je mu za těžko posloužit, ale že nesnese neustálé sekýrování a nekontrolované příboje celý život hromaděné frustrace, kterou už se starý člověk nenamáhá maskovat nebo držet na uzdě.