jentak, tolikrát jsem se snažila vcítit do vnímání mojí mamky, která vlastně ze dne na den se dostala ze stavu plné práce, obrovského rozhledu, velmi dobrého vzhedu...do stavu "přežívajícího".
Vnímala (nějak), reagovala gestem, ale nemohla mluvit a tělo jí nesloužilo...dny, týdny, měsíce, roky...plně odkázaná na péči druhých.
Ptala jsem se sama sebe, do jaké míry je to vězení v těle, jak moc si uvědomuje, jak správně vnímá a je schopna sebeuvědomění.
A prostě - nevím.

Když by toto přicházelo postupně, myslím, že bych měla strach a v určitých bdělých chvílích by mě zachvátila panika, že paměť a orientace nefunguje, že se mi rozbil počítač ve mně...asi nenávratně, a že to bude jen horší.