Alraune, oba na tom možná mají závislost. Gott na koncertních sálech a kontaktu s diváky, Jágr zase na atmosféře sportovních utkání, na tom řvoucím kotli. Jinak si to nedovedu představit. Asi si život bez toho nedovedou představit, tak se zuby nehty drží. A u Jágra klobouk dolů hrát do pětačtyřiceti na vrcholové úrovni ve sportu, kde už spousta jiných končí o deset let dřív. Ani jeden z nich mi nevadí. Asi že hokej vůbec nesleduju a Gotta neposlouchám.