Vadilo mi, když měl někdo pocit, že nevím kolik mám dětí a bez něj bych si je asi nespočítala. Ale to tak nebolelo, to prostě byli lidi do sebe zahledění troubové (rozváděl se se stejným počtem dětí, ale už víc než před 20 lety).
Ranilo mě, když mi moje máma hned nevyjádřila podporu, jen obavy a to hlavně o mého muže. Ale ona prostě neumí vyjádřovat nějaké pozitivní city, měla těžké dětsví, a je spíš pro sebeobětování, které sama praktikuje....No a pak mě třeba dost mrzelo, že ti, kteří věděli jaké máme problémy (že neplatí alimenty ani hypotéku atd), že mu nic neřekli, nepromluvili s ním.....jako vím, že tyhle věci jsou těžké, ale když jsem jediná, kdo mu to řekne/vyčte, tak on má pocit, že nemusí nic, že vše vyšumí. Myslím tím blízké příbuzné a kamarády.
No a nejvíc mi pomáhá když mě někdo vezme do party, na dovolenou, na výstavu, na návštěvu, nebo moje děti. A hodně starostlivě se chová teď můj brácha, který je trochu mimoň a vůbec netušil, že máme nějaké problémy. To je hodně milé.