Jsem ráda, že v tom nejsem sama:) Bylo to utrpení, obzvlášť taková ta témata týkající se mně osobně (co máš ráda, jaké máš koníčky, kolik máš sourozenců, na co se těšíš o prázdninách...) - lhát mi dělalo problémy, říkat pravdu pak problémy ještě větší, tohle prostě lidem kolem nikdy neříkám. Tfuj!
Vyhýbala jsem se konverzacím jak se dalo, odpovídala jednoslovně a své jazykové znalosti prokazovala v písemných pracech. A konverzovat jsem se naučila jen díky tomu, že mi rodiče platili soukromé učitele. Když to byl rozhovor s jedním člověkem, navíc postupně poměrně blízkým (chodila jsem na všechny jazyky dost let), tak to bylo v klidu. Jako dospělá si taky zajišťuju učení jazyků výhradně v 1:1. Na hromadný kurz bych nikdy dobrovolně nešla.
Přitom ale ve chvíli, kdy se ocitnu v příslušné cizině, tak konverzuju klidně v daném jazyce i se skupinou - obléknu si na sebe "roli", která mi v té chvíli přísluší ("studentka na stáži", "přednášející na konferenci", "cizinka ztracená v Aix-en-Provence"...:)) a v příslušné "roli" mluvím plynně. Bez "role" mluvit s větším počtem lidí nedokážu dodnes - no, to ale ani česky, takže je to fuk

Naštěstí jsem měla kliku na netrapičské pedagogy, kteří ode mě konverzační veletoče nepožadovali, pokud jsem tvořila smysluplné texty v písemné formě, takže mi jazyky neznechutili a naopak mě jazyky strašně baví, učím se je pro radost a vždycky mě nadchne, jak se mi novým jazykem otevře okýnko do dosud neznámého světa