"A že většina lidí (nejen) tady nikdy nic nedokázala ve smyslu nic extra výjimečnýho, v tom má Kambala pravdu. Jasně, každý o to nestojí, ale to by mu snad nemělo bránit v tom si to přiznat."

Monty, však právě o tom mluvím.

Jestli to má člověk pojmout tak, jak říkáš, tedy A) "většina z nás stejně nic výjimečnýho nedokáže, takže nemá vcelku smysl se o to nějak moc urputně snažit", nebo jestli by měl spíš B) "pokud nedokážu něco výjimečnýho, tak to nemá cenu, takže se budu snažit, co nejurputnějc to půjde, a pokud to nevyjde, tak to budu brát jako osobní prohru".

Protože si myslím, že s přístupem B) to ten člověk patrně dotáhne dál než A) (protože bude víc motivovanej a bude se víc snažit), ale uvažuju o tom, jestli ten rozdíl za to stojí (aniž bych chtěla insinuovat ani že jo, ani že ne).