Jitys,

přesně tak.

Osobně (ale nikomu to nevnucuju) padám na zadek ráda, protože mám pocit, že když člověk bere jako hodný pozornosti už opravdu něco supervýjimečnýho, jako vymyslet penicilín nebo tak něco, tak mu přece převážná většina věcí musí připadat jako že to "nestojí za řeč", včetně toho, co se kdy povede jemu samotnýmu, a třeba nikdy nezažije ten pocit "jako tohleto se mi fakt povedlo, jsem dobrej/dobrá", a furt to bude buď neutrální nebo dokonce nedostačivý.

Ale když vidím, jak zásadně se daj některý věci podělat, tak mi prostě nedá považovat za malý zázraky i věci, který by ten "vysoko směřující" přehlíd jako banality. A kromě toho ten soukromej pocit "jsem dobrá" aspoň občas ke spokojenosti potřebuju.