No, ono to asi z jeho strany nemělo být moc vážné. Potkali jsme se, zjistili, že si fakt rozumíme... No a dost rychle se to zvrtlo, zamiloval se, já taky (a to jsem nechtěla, už jsem se předtím lehce spálila, chtěla jsem chvíli jen randit). A nakonec, i když to netrvalo moc dlouho, to bylo hodně vážné. Jenže nad námi pořád visela ta otázka, zda dokáže žít jinde, než děti. A pak spoustu strachu o to, co s nimi rozpad rodiny udělá a tak dále. Zkrátka hned, jak mi to o sobě řekl, mi bylo jasné, jak to dopadne. Ale tohle vědomí mi vůbec neulehčuje situaci.