Kivíku, byla jsem v podobné situaci, i věk přibližně seděl. Věděla jsem, že je ženatý, původně jsem to brala jen jako pozvání na kafe, na výlet, byla jsem osamělá a svobodná, on mě uháněl dlouho a důkladně, nakonec jsem se zamilovala až po uši. Pořád jsem ale věřila, že to se mnou myslí vážně, bylo to důvěryhodné a i objektivní, věděla jsem o jeho rodině a věděla, že to tam moc nefunguje. A taky jsem byla blbá, samozřejmě. Když jsem si uvědomila, že on žádný krok nikdy neudělá, že je na to zbabělý, ukončila jsem to, i když jsem myslela, že se mi srdce rozskočí na kusy. Trpěla jsem asi rok a půl, musela jsem ho dál vídat v práci. Horor neskutečný. NO ALE K ČEMU SE CHCI DOPRACOVAT: Teď, po letech, vidím jak špatně by bylo, kdyby se kvůli mně rozvedl. Byla bych pořád ta, která rozbila rodinu s malými dětmi, špatná u příbuzných svých i jeho, jeho děti by mě nenáviděly a já bych jim musela dělat víkendovou macechu! Umíš si to představit? Byla bych viník i přesto, že by se o rozpad manželství třeba více zasloužil ten partner. (on se mimochodem později stejně rozvedl, ale ve mně už byla ta zrada, už jsem s ním navázat nedokázala). No,takže buď šťastná, že to nakonec dopadlo takto. Že ti lhal o svém stavu, tak to mi teda ale celkem vyrazilo dech, to už je "jiný level", to jsem nikdy u nikoho nezažila. A to těch ženatých mlsných kocourů bylo dost.