Já ti úplně rozumím. Celý život jsem se bála psů a nakonec se nechala přesvědčit k roztomilému štěněti. Celá péče pochopitelně spadla na mne- muž buď v práci, za sportem nebo s kamarády, starší dítě už dávno z domu, mladší odrostlo a je buď ve škole nebo s kamarády a já doma - místo abych si sama zařídila život a cestovala, tak jsem uvázaná k psovi. Pochopitelně, že někam může se mnou, ale je spousta míst, kde nemůže nebo by to bylo obtížné nebo kde ho ani nechci vzít. No a ranní vstávání je snad to nejhorší. Ještě teď mám v živé paměti, jak jsem byla vzhůru od 5, venčila, pak už samozřejmě neusnula a celý den byla jak praštěná...Teď se to posunulo jen o malou chvíli dopředu, na nějakou 7:/