Před bolestí jsem neutekla, to by bylo moc jednoduché, odžít jsem si to musela. Asi ta brigáda útěk před sebou trochu byl, ale já zažívala hrozný stavy celý den v mé hlavní práci, kde jsem ho musela potkávat, poslouchat co on doma, kam pojedou na dovolenou, jaká ženská se mu líbí atd., fakt mě nešetřil, prostě uražená ješitnost, tak aspoň odpoledne jsem si trochu odfrkla. Ale práci jako lék na trápení vůbec nepovažuju za něco špatného, mně vždycky práce pomohla. Jsem taková včelička pilná. A v té hospodě byla často sranda a měli mě tam rádi, nelituju toho ani trochu. Jako jo, mohla jsem začít vymetat večírky, chodit za kulturou, sportovat, ale v tom psychickém rozpoložení bych si to stejně neužila. Ale to má asi každý jinak.