Přidat odpověď
Rose,
přesně.
Jednak děti chápou a vnímaj daleko víc, než dávaj najevo.
Moje máma byla rok prakticky pořád v nemocnici, to jako dítě prostě nemůžeš NEVĚDĚT, že to není dobrý. Když jsme tam šli na návštěvu, tak si pamatuju akorát to, že jsem si pořád četla knížku, kterou tam máma měla. Taky jsem se možná jevila, že je mi to jedno a že jsem necitelná. Ale myslím, že to byl můj způsob obrany v momentě, kdy něco tušíš, ale nevíš nic a nikdo Ti nic neřekne, ani Tě nenaorientuje v tom, co bys měla říkat nebo dělat. Jediný, co si pamatuju, bylo, že mi řekli, že o nemoci, kterou máma měla (rakovinu), není na veřejnosti vhodný vůbec mluvit, protože se toho lidi bojej, ale myslím, že to bylo proto, abych se o tom nezmínila před ní, dodneška nevím, jestli jí vůbec řekli, co jí je, tehdy se to tutlalo i před pacientem.
Druhak si myslím, Ananto, že máš nerealistický nároky na lidi kolem sebe. Pokud chceš, aby dcera babičce zamávala, tak bys ji na to měla navést Ty, pokud možno bez strašení, ale v duchu, že babičce teď není dobře a tohle by jí určitě udělalo radost. Protože je dost možný, že ona vnímá a cítí, ale neví, co má udělat, aby to bylo dobře.
Mimochodem, tu tehdejší knížku dodnes nejsem schopna ani po letech otevřít, i když je to jinak jedna z dlouhodobě nejoblíbenějších knížek.
Předchozí