„Když jsem byl s bývalým partnerem na zubní pohotovosti a on podle zákona řekl, že je pozitivní, sestřička zareagovala: ‚To si snad děláte srandu!‘,“ vypráví své zkušenosti Michael Jettmar. „Když mě kdysi lékařka odmítla s tím, že na lidi, jako jsem já, nejsou zařízení, bylo to hodně ponižující,“ doplňuje.
S diskriminací nebo odmítnutím lékaře kvůli své diagnóze, kterou musí ze zákona v ordinaci hlásit, se v Česku setkaly zhruba dvě třetiny HIV pozitivních pacientů. Jakub Tomšej z České společnosti AIDS pomoc zdůrazňuje, že situace je nejpalčivější mezi stomatology. Sehnat zubaře je složité pro většinu pacientů, v případě těch HIV pozitivních je to téměř nemožné. Několik let hledal zubaře také Daniel, který žije s HIV téměř 12 let. „Když jsem se ho pak zeptal, jestli bych se mohl objednat na odstranění zubního kamene, řekl: ‚A stojí vám to za to, s touhle diagnózou?‘“
Případy diskriminace nebo ponížení přitom hlásí jen minimum lidí. Pokud tak učiní, může být přístup některých orgánů překvapivý. Ombudsmanka tak například nedávno napomenula pražský magistrát kvůli diskutabilnímu přístupu v řešení jednoho z případů. Michal Pitoňák z Národního ústavu duševního zdraví varuje, že takové jednání HIV pozitivní velmi stresuje. „HIV pozitivní klienti a pacienti mohou být jakýmkoliv nestandardním postupem lékařů či jiného zdravotnického personálu, ač mnohdy nechtěně, vystaveni stigmatizaci, která může dodatečně zatěžovat jejich psychologickou adaptaci, například v období, kdy usilují o ,smíření‘ s vlastní diagnózou,“ říká.
Jaké jsou další zkušenosti HIV pozitivních z ordinací? A jak se k ošetřování takových pacientů staví sami lékaři?



Co myslíte, je to otázka do pranice?
Napadlo vás někdy, že může mít někdo takový problém? (pacienti i lékaři...)