Manko,

ael teď si trochu protiřečíš.

Na jednu stranu říkáš, že když si někdo něco dokáže dohodnout, tak to není jeho chyba ani jeho zaměstnavatele, ale problém toho "dobráka", kterej se nedokáže ozvat. A že to je dané charismatem a povahou toho člověka, že to umí i nenásilnou formou.

Ale pak zas říkáš, že takoví lidé jsou sobečtí a bezohlední ranaři a že je nemáš ráda.

Tak jak to tedy je?

Osobně spíšsouhlasím s tím prvním - pokud potřebuju od někoho nějaký ústupky a požádám ho o to jen "silou svého charismatu" a on mi vyhoví, tak kde je jaký ranařství? Přece pokud se to fakt nehodí tak může odmítnout, a pokud bude mít někdo z kolegů pocit, že by na tom byl bit, tak se může ozvat. V tom žádnou bezohlednost ani ranařství nevidím.

Bezohledný by mi přišlo, pokud by si toho ten člověk nárokoval moc, prosazoval si to nějak hnusně nebo tak, ale pokud normálně požádá o něco takovýho, jako je třeba tenhle den volna, nedělá to každej druhej tejden a šéf mu vyhoví, tak pokud na něj kolega kouká, protože on byl na takovou žádost moc nesmělej, tak to opravdu není problém bezohlednosti toho žádajícího.

A to "dělání prvního a posledního" a nežádání nic pro sebe považuju za rizikový právě proto, že člověk se jako by "vzdá" toho, že by sám uspokojil nějaký svý potřeby, ale není to zadarmo - očekává, že mu jich část uspokojí to okolí, a ono není vždycky naladěný na stejnou vlnu. A zase to samý - pokud si nenárokuje a neřekne, tak je bohužel asi odsouzenej k tomu, aby plakal v koutku, a nemyslím si, že by to byla stoprocentně chyba toho okolí.