Zůstala bych s ním doma, pokud by to šlo, pokud by chtěl (nebyl by raději sám) a pokud bych si nechodila do práce odpočinout a vypnout a přehodit mód - na mě se totiž bolístky nejbližších snadno přenášejí.
Ale já mám takovou "schopnost", že se se mnou i hodně deprimovaní lidi cítí dobře...nějak je táhnu svým nasazením a vyzařováním, i když uvnitř ve mně to celý brečí. Jen to tak musím dát, někdy to brečí už moc...a nemůžu "dávat".

Pokud by se neptal, neříkala bych mu celou prognózu...i když na druhé straně bych mu ani nic nevymlouvala, kdyby chtěl urovnat svoje záležitosti. To je tak strašně individuální...
Naděje je vždycky, tu vám nikdo nesmí a nemůže vzít...jak by bez toho člověk mohl žít?

A určitě existují pomocné věci zvenčí, a ty bych využila.
A taky někoho třeba z rodiny nebo jiného blízkého, o koho bych se mohla opřít, kde se vybrečet. Já potřebuju jakoby něco dělat...něco...nejen čekat, jak to samo dopadne, tenkrát mě to dovedlo až k "alternativě". Ale někdy ani ta aktivita nestačí, na to je člověk moc malý, někdy je nutné věci jen přijmout...ale zas kolikrát se dá všechno dobré do pohybu .

Dětem jsem nikdy nelhala, ani v těžkých dobách...teda - snažila jsem se sdělovat aspoň minimum pravdy tak, aby rozuměly a bylo to tak nějak pochopitelné a zkousnutelné jejich věku. Ony stejně vycítí, že se člověk trápí a že se něco děje. Ale taky bych nebrala naději.

Držím palce - je mi moc líto, je to hodně těžké období.

Prožívali jsme to v rodině zas trochu jinak...a pak se sousedkou a jejími dětmi - je to už pár let a trvalo to docela dlouho, paní asi odejít od dětí nechtěla , byly celkem malé, bojovala...ale zaujalo mě, že i z nich spadla obrovská tíha v okamžiku, kdy odešla...říkaly, že je mamince dobře a už jí nic nebolí...ožily. Bylo to moc zvláštní.
No a pak mám zkušenost s paní kolem pětatřiceti, které se rakovina opravdu ztratila za dne na den...ten léčitel už není, ale bylo to strašně zvláštní. Velmi agresivní forma...kontroloval to primář gynekologie, nechal dvakrát zkontrolovat testy, než ji tu novinku oznámil. Říkal, nevím, co jste dělala, ale pokračujte v tom dál .
Ale nechci zas dávat planou naději...protože nikoho takového, kdo by to uměl, osobně teď už neznám.
Jen vím, že zázraky jsou, dějí se. Je to už asi 10 let a paní je stále v pohodě .