asi jsme si neporozuměli. Asi jsem neměla použít slovo vydírat - nedala jsem najevo, že to myslím v nadsázce.
Já naprosto chápu rozhodnutí se neléčit v případě, že je léčba prakticky bezpředmětná. Ale pokud je to tak, jak popisuje zakladatelka, totiž že ta matka přistoupila na nějakou nesmyslnou hru typu "život za život", pokud to, že se nechce léčit, je vlastně posttraumatickou reakcí, tak ano, nasadila bych na místě jejího dítěte všechno.
Pokud bych byla v takovéhle situaci na místě syna, tak bych skutečně budu svou mámu prosit, ať to nevzdává, že bych jinak bojovala s pocitem viny, že umřela kvůli mě, protože bych ten pocit OPRAVDU MĚLA. Té paní je 50 (!), mohla by klidně tady být dalších 30 let a mít radost z vnoučat. A teda smířená mi podle toho popisu nepřipadá ani náhodou.
A mimochodem já mám zrovna teď mámu ve stavu, kdy nevíme dne ani hodiny. A vzhledem k jejímu stavu si umím představit i situaci, kdy bych jí podpořila v tom, aby se dál neléčila.