tak já tím prošla. Jsem si jistá, že nekompatibilita mé povahy s mou rodinou byla naprosto určující. Určitě kdybych nebyla k sobě hyperkritický, přecitlivělý jedinec, žijící s nezralými rodiči (velmi krotickou maminkou, které nikdy nic nebylo dost a nedospělým sobeckým otcem), asi jsem se vyvíjela jinak
. Ale to jsou ty kdyby...
Co znám lidi s poruchou přijmu, nikde nebylo prostředí rodiny nijak extra. Lze namítat, že žádná rodina není ideál, všude je něco. A bude to pravda. Dle mého tj ale kombinace určitých povahových rysů, určitého prostředí rodiny, tlak medií, nějaký spouštěcí impulz, který přijde v blbý okamžik....nemyslím, že tj "chyba v člověku". Taky u mě bylo hrozně klíčivý moment, kdy jsem si přišla jako zrůda, když psycholožka, taková zemitá paní od rány, řekla po rozhovoru s mým otcem: ten váš otec, tj teda silné kafe, trochu váš chápu
. Možná to bylo účelové, ale hrozně mi tenkrát pomohlo, že nejsem vadná jewn já.
Ale myslím, že má-li mít jakákoli léčba smysl, nutno pracovat s celým systémem rodiny. Že kontext je tady důležitý.