Kdybyste měli volit, vybrali byste si spíš to první (tedy "užít si, co den přináší, protože zítřek už třeba taky nemusí nastat") nebo myslet na zadní kolečka, protože co prožeru dnes, to mi může zítra chybět?

Já jsem spíš to druhé, poznamenaná nedostatkem v raném dětství. Rozumově vím, že je v pořádku a žádoucí si i občas něco užít, ale iracionální strach z vyčerpání rezerv mě občas "strhne zpátky" a zabrání mi naplno si užít něco, na co mám nárok a není to ani tak, že by mi to později chybělo. Trochu mi to připomíná, že generace, které zažily válku, si i v následném dostatku nesly obavu, že by zase někdy mohl nastat nedostatek, a nebyly schopny se toho do smrti zbavit (třeba hromadily kila cukru a mouky daleko nad běžnou potřebu), i když už pro to dávno nebyl žádnej důvod.

Jak to máte/vnímáte vy?