Náš 1,5 roční chlapeček nedávno objevil, že má hlasivky, a nebojí se je použít. Ovšem to, co z něho vychází, není žádné roztomilé pískání a povykování, ale příšerný vysoký ušitrhající nervydrásající pískot a vřískot... Dělá to v podstatě od rána do večera, divím se že z toho sám ještě neochraptěl nebo není hluchý - ječí pořád, z radosti, ze vzteku, jen tak pro zábavu... Odvádět pozornost nepomáhá, vysvětlování ani trestání v tomhle věku samozřejmě ještě nemá smysl. Ale já už z toho začínám být na psychiatra, jsem citlivá na hluk a zvuky, a mám doma tohle. Miluju ho, je to vymodlené dítě, ale občas jsem z toho už tak přetažená a s tak vyřvanou dírou do hlavy, že se bojím abych mu v afektu neublížila - kor když začne třeba na veřejnosti, nedá se s ním v podstatě nikam jít nebo cestovat, ječí v MHD, v obchodě, na hřišti, v čekárně u doktora, všude po nás lidi blbě koukají nebo rovnou odcházejí... Radu asi nečekám, i když někdo možná zkušenost s uřvancem mít budete, potřebuju spíš jen podržet a poradit jak to přežít než mi z toho definitivně hrábne.