No ale ona je různá kritika...takže na každou reaguju jinak.
Dokážu se teda zaprvé docela zkritizovat sama, to je možná skoro nejhorší .

No a pak je konstruktivní kritika druhých, nad kterou přemýšlím a vyhodnocuju, někdy svoje postoje nebo názor nebo činnost změním.

Další je kritika, kde vím, proč co dělám a že mě okolí nechápe (a třeba nemůže ani chápat) nebo prostě mají oni jiné tendence, jiné názory, jak co dělat...tak se mě to zas až tak nedotýká, i když se jedná třeba o hodně blízké lidi nebo kritiku tvrdšího rázu. Pokud teda nepřejde do nějakých sankcí.
Dřív jsem byla hodně otevřená a průhledná, dnes si spoustu věcí nechávám pro sebe a netahám je tam, kde by byly vidět. Neprovokuju...a oni mě většinou i při rpzdílných názorech a činnostech nechávají být.

A to, co se mě asi pořád dost dotkne, je kritika výsměchem...ne tolik jako dřív, ale tohle je asi taková ta, co se mě dotýká nejvíc...i když taky už jen od některých lidí. Od lidí, na kterých mi nezáleží, taky ne.

Ale je fakt, že nad kritikou (zvlášť takovou tou klidnou a věcnou) se zamyslím vždycky i já sama a reviduju a porovnávám.