No, tak ona není kritika jako kritika. Záleží kdo, proč a co kritizuju a samozřejmě i jakým způsobem. Pokud se jedná o v podstatě normální hodnocení např. ve škole, v práci nebo při sportu, tak to beru jako samozřejmou věc. Může mě to samozřejmě mrzet, že moje výkony třeba nejsou O.K., ale pokud je tak kritika oprávněná (tj. i já souhlasím, že je co kritizovat), nebudu naštvaná na ty kritizující, leda by zvolili nějakou pro mě neúnosnou formu. Z kolektivního sportu jsem zvyklá i na kritiku "veřejnou" - hodnocení týmu trenér normálně prováděl hromadně přede všemi, v práci by mi třeba taková metoda spíš vadila ... V rodině je to úplně specifická věc a hodně záleží na okolnostech (a taky na fázi menstruačního cyklu, třeba ). V mé původní rodině se dospělí mezi sebou moc z očí do očí nekritizují, což je v něčem fajn, v něčem ne. V manželově rodině se někteří kritizují věčně, i kvůli kravinám, ale je to takový kolorit, který si nikdo moc nebere ...
Nejhorší je pro mě nějaká překvapivá kritika od lidí, kteří podle mého "nemají co kecat", všelijací cizí lidé, co si nejspíš potřebují vyventilovat své frustrace, to mě teda někdy celkem dostane, i když rozumově vím, že zrovna tohle mi může být úplně jedno.