No, mám to podobně, ale snažím se s tím pracovat. Stejně jako u toho, že úsměv dělá lepší náladu, si říkám, prosím tě, co blbneš, nepatlej se v tom, zakazuju si to.
Nic lepšího neumím.
Doma se klidně vybrečim, ale pak už si říkám: "pobrečela sis, nezměníš to, tak už to neřeš", nebo to někam napsat, nechat si potvrdit, že "to byl kretén", prostě abych se mohla v myšlenkách odrazit a říct si, kdy a jak jsem se s tím vyrovnala, a že už se v tom nemám nimrat. Říkám si to mnohokrát, ale přijde mi, že to trochu funguje.