Monty,

do jistý míry máš pravdu (že je blbost být příliš vztahovačný), ale:

myslím, žes tu sama někdy zmiňovala (ale možná se pletu), že ironii používáš tak, aby ses interně bavila především Ty, a že ten druhej ji vlastně ani nemusí pochopit.

Pokud by to tak bylo, tak chápu, že to může být někomu velmi nepříjemné, protože se de facto v tom hovoru necítí jako Tvůj spojenec, ale někdo z koho si de facto tak trochu střílíš. A to si myslím, že je příjemné málokomu. Proto vnímám ironii jako riziko, do kterého by se měl pouštět jen někdo, kdo si je jistý v kramflekách a zároveň má dobrej cit pro to, co ještě jo a co už ne.

A nebo holt někdo, komu vůbec nevadí, že se mu ostatní budou pokud možno vyhýbat.